Přejít Krkonoše za jeden den byl vždy můj sen. Když můj kolega v práci, Tono Luliak, ale běhá Vassův běh, 90 km na běžkách, proč já bych nemohl přejít Krkonoše za jeden den? Do Krkonoš jezdím přes 10 let, několikrát za rok, východní Krkonoše jsem "již trochu" znal. Horské túry mne tam učil Krkonošák, Milan Jebavý. To je divoch, klidné ráno před školením, si přivstane a zaběhne si na Sněžku - 15 km tam a 15 zpět, do snídaně bývá zpátky. Nemohl jít s námi, nakreslil nám trasu. Je příjemná, "porád po rovině - tedy po hřebenech". Je to tedy trasa Milana Jebavého.

Itinerář 

Z trasy jsme si vytvořili itinerář:

Harrachov - Krakonošova snídaně 6,3 km 1:35 hod
Tvarožník 15,7 km 5:20 hod
Česká budka
Violík
Vysoké kolo
Velký Šišák 20,7 km 7:12 hod
Špindlerovka 15 00 a 17 00 odjezd autobusu 25,8 km 9:09 hod
Sněžka 35 km 12:33
Pomezní Boudy 41,9 km 14:58
Dům Setkání 49,8 km 17:21 hod

Přechod Krkonoš

Ráno, mezi 7 a 8:00 , ve středu 30. 12. 2015 jsme vysedli za auta v Harrachově. Vybrali jsme si ideální den. Takové dny se objevují snad jen jedenkrát za 100 let. V létě je krkonošská příroda příliš zelená, v zime nudně bílá. Barvy byly opravdu překrásné, doprovázené jemnou zelení, jakoby jarem. Oblohá modrá jako plech, vzduch čistý, daleké výhledy. Den plný slunce. Šlo najít ještě loňské borůvky. Ale Zpět do Harrachova. Zde se nám nepodařilo moc najít kostel, jako výchozí bod. A údolí Mumlavy. Místo toho jsme začali na Rýžovišti. Satelitní navigace Lennovo startuje asi dodnes, asi se stále nepřifázovala, zbytečných 300 g. Po hodině pochodu přes mocné kopce, dle rad domorodců, jsme se ocitli opět v údolí Rýžoviště. Abychom neztráceli čas výslechem dalších domorodců, za účelem nalezení jimi ukryté Mumlavy, vybrali jsme se 1. potokem vzhůru, blíže ke Krakonošovi. Mumlavu jsme proto našli pomalu až u Krakonošovy snídaně. Byla to hezká cestra lesem po asfaltce, pořád mírně nahoru. A pak následovala 1. horská bouda v kosodřevině, ve vysokohorském terénu. Vosecká Bouda. Úchvatné rozhledy, až na Ještěd. Čistá příroda, zatím bez sněhu, čistý vzduch plný slunce. Na Vosecké Boudě mají perfektní boršč a pivo. Po hodince jsme stoupali směrem na polské kotly. Tedy, vybrali jsme si cestu po červené.

Zpočátku byla hezká. Jen vedla stále více po okraji kotlů. A stále nebezpečnější. Jeden Polák nám tvrdil, že pod kotly je obec Budniky, kde 117 dní nezasvitne slunce. Celou zimu ve stínu. Podívaná je to úchvatná, dohlednost byla pomalu až k Baltu. Kotly vznikly tlačením ledovce ze severu. Jsou opravdu strmé, pokud špatně šlápnete, nebo uklouznete, můžete padat - letět i 200 m. Tak jsme se kolem 16 - 17 hodiny dostali na Špindlerovku. Kolem vyhořelé Petrovy boudy.

Zde jsme zamávali odjíždějícímu autobusu do Špindlerova Mlýna. Jede tam 17 minut a je to jedna z únikových tras z krkonošských hřebenů. Jede v 15 00 a 17 00. Nebo naopak nástupní trasa. Ráno, 8:50, 9: 50 a 10: 50 můžete odjet z Hromovky, parkoviště č. 2 přímo na hřeben Krkonoš. U Špindlerovky jsme snědli půlku studentské pečeti, napili se čaje, snědli 2 banány a 2 mandarinky. To nás dost vzpružilo. Rychlé cukry, navíc ovocné.

Ze Špindlerovky jsme se vydali směrem na Slezský Dom. Ten je na polské straně, hned u úpatí Sněžky. Těchto 10 km byla nejnáročnější cesta. Stoupaje do kopce, kamenitá cesta byla stále více prokládána ledem. Pak začalo rychle zapadat slunce. Ledu a sněhu stále přibývalo. Rozsvítili jsme jedinou čelovku, kterou jsme měli a pokračovali směle dále. Kamenitá cesta se všelijak klikatila, spíše zužovala, vedla často po úpatí srázu do rokle. Zprava do kopce byly velmi často ledové a sněhové plotny. Zábradlí u rokle bylo chytře odmontováno, to jsme poznali dle 20 cm vysokých trubek, nesměle se krčících kolmo u země. Pokud byste se přiblížili k okraji rokle, umožní vám tyto pozůstatky zábradlí spolehlivě zakopnout a podniknout nejlepší šipku v životě, asi poslední, na dno rokle. Na dnu roklí byla často ledovcová jezírka. Pokud by vám nehoda nestačila, mohli byste si ještě po proražení ledu hlavou vtipně zaplavat. Chodník šel místy rašeliništi, místy po dřevěných lávkách.
To tedy byla cesta československo polského přátelství, jak by musela vypadat cesta nepřátelství ? Asi by tam nakladli ještě miny, nebo jiné pasti.

Tady bych nechtěl jít potmě bez světla, nebo za velmi špatné viditelnosti. Případně v mlze, vichru… Jedenkrát šlápnete vedle a letíte. Nebo zapadnete do rašeliniště, tak nevím, co je lákavější.

Nad Slezským Domem jsem měl celkem dost. Kromě focení a krátkých svačin jsme nikde nestáli, musel jsem si sednout na chvíli na zem. Doplahočili jsme se ale nakonec až do Slezského domu. Zvažovali jsme i variantu přespat zde. Poslední lanovka ze Sněžky do Pece nám odjela před půlhodinou, viděli jsme její odjezd dobře potmě zdálky - světla, co jela v 18 00 dolů. To byl ten druhý záchytný bod, jak opustit vrcholový výlet. Dali jsme si polskou bramborovou polévku, nic jiného tam před Silvestrem neměli, k tomu asi 3 litry čaje, 2 mandarinky a půlku Salka. Další část čokolády.

Oni tam ani moc netopili. V přední velké nevytopené části domu jsme seděli sami. Při odchodu jsme zjistili, že všichni hosté Slezského domu sedí v jedné malé místnosti vzadu přilepení na radiátory. Nevadí, aspoň budeme odolnější mrazu. Pobyt ve Slezském domě nás velmi vzpružil a optimisticky naladil. Pokusili jsme se obejít Sněžku od severu. Proč na ni lézt, když tam potmě stejně nic neuvidíme?

Obchvat Sněžky se nám nepodařil. Cesta pořád neúprosně stoupala nahoru až k vrcholu, což by tak nevadilo. Mnohem horší byl sílící ledový vítr. Nahoře byl tak silný, že nešlo dýchat. Tam měl krizi zase Pavel Krásenský. Říkal jsem si později, jen zkus, jaké to je, že nemůžeš dýchat. Až nám Finanční úřad zdaní i ten vzduch zadarmo, budeš mít natrénováno…

Sněžka již pro nás byla chorobně známá. Mezi klečí rychle dolů, přes Svorovou horu, letní cestou po schodech k Jelení boudě. Jít v zimě po letní cestě má nesporné výhody. Letní trasa není značena tyčemi proti zafoukání cesty sněhem a ztráty orientace. Tyče tam nejsou, tím pádem je nemůžete ztratit. Život se vám úžasně zjednodušuje. Terén to byl známý, ovšem po 40 km v nohách se nám z kopce nijak snadno nešlo. Ty schody a chůze z kopce, byly snad náročnější, než chůze do kopce. Těšili jsme se na čaj, do tepla, na Jelení boudu.

Na Jelení Boudě opět překvapení. Pro veřejnost uzavřena. Vichr tam byl ale tak silný, že nám bral hůlky, čepice, rukavice i pohárky s čajem, který jsme tady venku popili. Odtud už jsme šli pod Pomezní Boudy. Asi ve 21 : 20. jsme tam dorazili.

Na cestu se nás chystalo asi 6. Naštěstí slabé kusy včas odpadly, nikdo nás cestou tedy nezdržoval, ani jsme neměli ztráty, tedy jsme jim vlastně zavázáni. Zůstali jsme tedy dva. Já a Ing. Pavel Krásenský. Ten zpočátku asi ani netušil, že půjdeme přes celé Krkonoše. Plán byl, na Sněžce maximálně skončit, sjet dolů lanovkou. Já jsem zase tajně doufal, že ten přechod nějak vyjde.

Co sebou na cestu

Spotřeba potravin:
6,5 litru čaje
1 slivovice, větší půlku jsme dali vypít Němcům, které jsme cestou potkali
Asi 4 banány, asi 4 - 6 mandarinek,
2 x namazaný chleba
Salko - velmi důležité do čaje
čokoláda Studentská pečeť, taky výborný zdroj vzpruhy.
Polévka Boršč + pivo na Vosecké boudě
Polévka bramborová + spousta čaje na Slezském Domě

Hodně namazaných chlebů, asi 6, nám ještě zbylo. Teplé kapaliny jsou důležitější.

Oblečení:
Tílko, triko, košile, svetr, větrovka nepromokavá sice, ale vše propoceno. Šusťákové teplé gatě, pohorky. Čepice, rukavice. Na tu čepici a rukavici bych doporučil dávat pozor. Snadno se jí může zmocnit vítr, a pokud chytne termiku, odletí snad až do Baltu. A vás čekají omrzliny. Oblečení bylo ideálně sladěno k počasí, v zimě ve vánici a ve vichru na běžkách jezdím na Sněžku v oteplovačkách, s velkou šálou, sjezdařskými brýlemi, důkladně omotaným obličejem, jako muslimka.

Ono, na detailu záleží. Víte, jak vyhrál Napoleon u Waterloo? Že nevyhrál? „Vyhrál, ale nikdo se to nedozvěděl." Savojského prince porazil již před 3 dny. V útoku zabral 260 velkých anglických děl. Vítězství na dlani. Pro ten účel dobytí nepřátelských děl, nosili vojáci u sebe hřebíky. Aby je mohli zatlouct do kanálků pro prachovou roznětku. A tím bylo dělo nepoužitelné. Francouzi děla zabrali a Napoleon jim ukazoval, ať děla zatlučou. Jenže, vojáci u sebe neměli hrst hřebíků. Angličané pak začali dobývat děla zpět a víte, jak to dopadlo. Napoleonovi chyběla ke konečnému vítězství hrst hřebíků. A na vás záleží, zda bude výlet pohodový, nebo budete cestou trpět nedostatkem. A s tím alkoholem na horách opatrně, horský vůdce Milan Jebavý to nevidí rád. Rychle pak můžete zmrzout, nebo zemřít na podchlazení.

Prožili jsme nádherný výlet. Nádherný vysokohorský pochod. Kolem spálené Petrovy boudy, Z vosecké Boudy bylo krásně vidět na Ještěd, ideální počasí, daleké rozhledy, plno slunce.... Zkuste to zopakovat.

Chcete začít chodit po horách, dříve, než to zpoplatní, jako vstup do rezervace? Je třeba začít hned. Znáte to, na molu sedělo 5 racků. Jeden se rozhodnul, že odletí. Kolik jich zůstalo na molu? První správná odpověď, včetně vysvětlení, zaslaná mejlem do redakce, bude do 15. 1. 2016 oceněna.

Autor: Ing. Pavel Sýkora
Zdroj: www.masterenergy.cz